Když se Gennadij v neděli po obědě zničehonic rozhodl oznámit konec sedmnáctiletého manželství, netušil, jak rychle se jeho iluze o pohodlném životě zhroutí. Chtěl nový začátek, ale odmítl opustit pohodlí cizího bytu – a to se mu stalo osudným.
Nečekané oznámení u dřezu plného nádobí
Gennadij to vyřkl v neděli odpoledne, přesně ve chvíli, kdy jeho žena Lída myla nádobí. Oznámil, že se chce rozvést, stejným lhostejným tónem, jakým obvykle žádal o přepnutí televizního programu. Lída zastavila tekoucí vodu, ale neotočila se k němu zády. V nastalém tichu si její muž pomyslel, že ho snad ani nezaslechla.
„Slyšela jsem,“ pronesla Lída klidně, jako by četla jeho myšlenky. „Podej mi utěrku.“
Podal jí ji. Pečlivě si osušila ruce, pověsila utěrku na háček a teprve pak se na něj podívala. Její pohled byl však zcela nepřítomný, podobný způsobu, jakým se člověk dívá na jízdní řád příměstských vlaků. Bez okolků se zeptala, kdy přesně se plánuje odstěhovat.
„A proč bych se stěhoval? Byt je třípokojový, budu v pracovně. Lidé tak běžně žijí, je to normální. Přece nebudu platit třicet tisíc za nějakou cizí barabiznu.“
Lída položila houbičku na okraj dřezu a beze slova odešla z kuchyně. Rozvod pod jednou střechou se zdál Gennadijovi jako geniální a bezproblémové řešení, jelikož vše proběhlo až překvapivě klidně.
Sedmnáct let v bytě, který mu nikdy nepatřil
Společně strávili sedmnáct let. Prostorný třípokojový byt na Akademické s vysokými stropy a vrzajícími parketami však patřil výhradně Lídě, která jej zdědila po své babičce. Gennadij v něm neměl ani trvalé bydliště. Přesto nemovitost považoval za svou zhruba od třetího roku soužití, kdy nechal vyměnit trubky v koupelně a osadil nové balkonové dveře.
Gennadij pracoval na nenáročné technické pozici s průměrným, ale stabilním platem. Lída byla účetní na poliklinice a posledních pět let hradila péči o svou matku v domově pro seniory u Moskvy. Tyto výdaje Gennadij dobře znal a často manželce vyčítal, že je příliš povolná vůči svému bratrovi, který na péči nepřispíval ani rublem.
Mladá kolegyně a vidina nového začátku
O rozchodu uvažoval Gennadij zhruba čtyři měsíce, od chvíle, kdy na nákupní oddělení nastoupila Oksana. O dvanáct let mladší kolegyně se smála jeho vtipům a tvrdila, že jí připomíná herce ze seriálu. Bydlela v podnájmu na okraji města a zatím po něm nic nežádala, což Gennadij považoval za důkaz čistých a hlubokých citů.
Oksaně o svém rozhovoru s manželkou zatím neřekl. Plánoval si nejprve uspořádat nový režim a zprávu jí sdělit slavnostně, například v restauraci. Pondělní realita ho však tvrdě zasáhla:
- Ráno našel rychlovarnou konvici zcela studenou.
- Na stole nečekal žádný šálek, obložený chléb ani sýr.
- V chladničce našel Lídiny popsané krabičky a na spodní polici pouze tři vejce, zbytek másla a oschlou uzeninu.
- Dveře lednice zdobil vzkaz: „Tvoje police je ta spodní. Zbytek je můj.“
Příprava smažených vajec a úklid pánve mu zabraly tolik času, že přišel pozdě do práce. V kanceláři raději zamlčel, proč má špatnou náladu, protože spor o poličku v lednici zněl příliš trapně.
Ledová sprcha a pravidla soužití
V úterý po návratu ze zaměstnání narazil na zamčenou koupelnu. Lída se koupala celých čtyřicet minut. Když konečně vyšla v županu a s ručníkem na hlavě, minula ho bez jediného pohledu a zavřela se ve svém pokoji.
Uvnitř Gennadije čekal šok. Kvůli plánované odstávce a vyčerpanému bojleru netekla teplá voda. Po čtyřech vteřinách pod ledovým proudem vztekle vyběhl a zjistil, že vlastní ručník nemá, protože všechny patřily jeho ženě. Večer se pokusil pustit televizi v obývacím pokoji, kde už seděla Lída se sluchátky u notebooku.
„Rozvádíme se,“ oznámila mu chladně, když přepnul program. „Obývací pokoj je společný, klidně dohodneme rozvrh. Dnes jsem na řadě já, přišla jsem dřív. A mimochodem, je to můj byt.“ Gennadij odešel do pracovny a zbytek večera strávil zmateným prohlížením zpráv v mobilu.
Nákupní bezradnost a hořká večeře
Ve středu pozvala Oksana Gennadije na oběd. V návalu upřímnosti jí prozradil, že opouští manželku, protože vztah byl dlouho mrtvý. Když se však Oksana zeptala, kam se odstěhoval, a on přiznal, že zůstává ve stejném bytě v odděleném pokoji, její zájem rázem ochladl. Přestala si hrát s brčkem ve sklence a okamžitě stočila debatu k firemnímu večírku s jiným kolegou.
Ve čtvrtek musel Gennadij poprvé po sedmnácti letech nakoupit sám, protože spodní police zela prázdnotou a na Lídiných krabičkách přibyly cenovky ze supermarketu. V obchodě tápal čtyřicet minut. Netušil, jakou značku kávy či pečiva kupovali, a tak vzal jen párky, veku a instantní kávu.
Doma uvařil párky v Lídině hrnci. Když ho manželka spatřila, nekompromisně ho vyzvala, aby si pořídil vlastní nádobí:
„Kup si svůj vlastní hrnec. Moje věci používat nebudeš, chtěl jsi přece oddělený život. Byt také není tvůj, jen jsem zatím moc hodná. Hledej si jiné bydlení.“
Gennadij se zmohl jen na tichou kapitulaci. Párky s kečupem dojedl přímo z hrnce cizí vidličkou a beze slova se stáhl do své místnosti.
